Jdou vnitřní motivace a disciplína proti sobě nebo ruku v ruce?

Čím dál častěji se objevují články a rozhovory, které ukazují, že základem pro zdravý vývoj sportovce je vnitřní motivace, jeho zaujetí a zápal. Zkrátka aby člověka sport bavil a miloval ho. Na druhé straně řada sportovců popisuje, jak je k úspěchu dovedla tvrdá vnitřní disciplína, která jim umožnila překonat řadu překážek a umožnila jim dosáhnout svých cílů.

Motivace vs. disciplína

Je tedy vnitřní motivace univerzální odpověď a disciplína je nevhodné slovo? Nebo je discíplína ta pravá cesta k úspěchu a vnitřní motivace je podružná? A co když žádná jediná správná cesta neexistuje?

Protože každý člověk je trochu jiný, bude u každého fungovat jiná kombinace motivace a disciplíny. Je tedy třeba hráče poznat a respektovat jeho individuální specifika. Někomu zkrátka vyhovuje přísnější metr (a bez něj se posouvat nedokáže), někomu větší svoboda (a pod přísnějším metrem by fungovat nemohl).

Bez respektu k individuálním charakteristikám jednotlivých hráčů snadno dojde k tomu, že si trenér zvolí jeden jediný přístup, který prosazuje jako ten jediný pravý. Někde je to požadavek až armádní disciplíny (který některým hráčům pomůže na vrchol a jiné zničí), někde je to absolutní důraz na vnitřní motivaci (který některé hráče povznese a z některých udělá líné lajdáky). Pokud tedy trenér nerespektuje individuální odlišnosti hráčů a odmítá, že jeden potřebuje volnější a druhý striktnější přístup, vždy o významnou část hráčů ze zavrhnuté části spektra přichází. Nebo jim minimálně bere šanci se rozvíjet přirozeně k jejich naturelu.

Jak říká jedna z nejznámějších motivačních teorií (McGregorova teorie X a Y), lze člověka umístit na křivku mezi dva extrémy.

Prvním je bod X: Člověka je třeba do činnosti nutit a pokud tomu tak není, nepřijímá díky své lenosti žádnou odpovědnost. Podle teorie X se nedá člověku plně důvěřovat a z tohoto důvodu je potřeba, aby byla zavedena tvrdá disciplína a kontrola.

Druhým extrémem je bod Y: Člověk je cílevědomý, motivovaný a odpovědný ke své činnosti a je po něj důležitá kvalita jeho práce. Je schopný provádět vlastní kontrolu plnění úkolů. Teorie Y ukazuje, že člověka lze motivovat i jinak než prostřednictvím odměn a trestů, ale například i projevením důvěry, respektu, zájmu a pochopení.

Jaký to má přesah do sportu a trénovaní?

Je zřejmé, že většina sportovců se bude pohybovat někde mezi body X a Y. Na přesné umístění má vliv velká spousta věcí. Geneticky vrozenými předpoklady a vlivem výchovy počínaje, zdravotním stavem, náladou a dalšími krátkodobými vlivy konče.

Co je pro trenéra ale důležité, je jeho vlastní přístup. Zůstat otevřený pro všechny typy hráčů, dokázat nastavit týmová pravidla tak, aby fungovala pro všechny. Rozeznat, kdy a na koho je třeba přitlačit nebo mu dát víc svobody. To všechno je velice obtížné a zabere to spoustu času, energie a zájmu o hráče. Trenér se musí neustále rozvíjet, učit a posouvat dál. Stejně jako se posouvají hráči a specifika týmu. Nemůže nikdy zůstat stát na jednom místě a s jedním přístupem vystačit po celou kariéru.

Naopak velice jednoduchou cestou, která neklade nároky na vzdělávání a osobnostní rozvoj, je vybrat si jeden z trenérských přístupů jako pevně daný a sám sobě si obhájit, že jde o správnou věc. Bohužel, jednoduchá cesta jen málokdy bývá tou správnou.

Pokud trenér například zvolí tvrdou disciplínu, může si vše obhájit tak, že svým hráčům umožňuje dostat se na mnohem vyšší úroveň, než na jakou by se dostali bez přísného metru. Protože jsou zkrátka ještě moc mladí a nezkušení, aby chápali, co je třeba pro sportovní kariéru. A až budou dospělí, tak to teprve pochopí. Tento přístup s nulovou svobodou často může vést až k absolutnímu vyhoření hráčů, ačkoliv se určitě najde i řada takových, kterým to pomohlo vyhrávat i olympijské medaile a nikdy by neměnili. Vždy podle toho, zda hráč přirozeně inklinoval spíše k X nebo spíše k Y.

Druhým extrémem je absolutní benevolence a svoboda. Tu trenér sám sobě obhájí jako svůj naprostý respekt k vnitřní motivaci dětí, které podle něj mají vše dělat jen na základě svého rozhodnutí a svého zájmu. Pokud někdo nepřijde na trénink, pak jeho rozhodnutí respektuje. Pokud se někdo nesnaží v zápase, pak jeho rozhodnutí respektuje. Neřeší, zda šlo skutečně o vědomou volbu dítěte, nebo jen o jeho lenost. I lenost bere jako věc, kterou je třeba respektovat.

Zde je poukázaní na problém poněkud obtížnější, protože se zde projevují dva druhy respektu. Za jeden respekt se trenér schovává, ale na druhé straně absolutně nerespektuje, že řada dětí se ze své přirozenosti blíží spíše k bodu X a že potřebují pevnější vedení a kontrolu. U těchto pak dětí odmítá jejich přirozenost a vše svádí na špatnou výchovu. Takovým hráčům tento přístup nejenom že nepomůže, ale dokonce jim ublíží, protože pro ně není přirozený. Neumožní jim vytvořit si správné návyky a mechanizmy založené na disciplíně, která je pro ně díky jejich naturelu nezbytná. Na druhou stranu ale hráče blížící se spíše k Y tento přístup může dostat opravdu daleko a bude pro ně tím pravým.

Správných cest může být tolik, kolik je hráčů v týmu.

Vše tedy závisí na zájmu trenéra o specifika hráčů. Je naprosto jasné, že jeden přístup nepomůže stejně všem. Nikde není řečeno, že hráč, který zpočátku nevykazuje známky vysoké vnitřní motivace, nemůže s pomocí disciplíny vyrůst v kvalitního hráče. Takového, který k silné vnitřní motivaci dospěje až když časem zjistí, jak se díky své práci zlepšuje. Stejně tak vysoká míra vnitřní motivace (bez disciplíny) nezaručuje, že se hráč bude zlepšovat a pracovat na sobě. Prostě něco chtít nestačí. Vnitřní motivace nakonec vždy musí vést k disciplíně a k poctivému přístupu. Pokud se s disciplínou nesetká, nebude se hráč dlouhodobě zlepšovat.

U některých hráčů tedy disciplína vede k vnitřní motivaci, u někoho vnitřní motivace k disciplíně. Motivace a disciplína tak nejdou proti sobě, ale naopak ruku v ruce. A obě musí být přítomné, aby se hráč mohl dlouhodobě a zdravě rozvíjet po osobnostní i sportovní stránce.

Jak se s tím jako trenér poprat?

Je zřejmé, že vybrat si pouze jeden přístup a nerespektovat specifika jednotlivých hráčů, může přinášet řadu problémů. Oscilovat ale neustále mezi přístupem X a Y je vzhledem k počtu hráčů nemožné. Velkou část práce a pomoci v tom však mohou udělat samotní hráči.

Co z hráčů udělá tým, který táhne za jeden provaz, je společný cíl. Společný cíl (celotýmová „vnější“ motivace) dokáže propojit i hráče s naprosto rozdílným přístupem. Je jedno, jestli týmovým cílem bude vyhrávat tituly, být spolu pohromadě, bavit se, zlepšovat se nebo něco jiného.

Pokud hráči sami opravdu chtějí vítězit (nejsou do toho nuceni trenérem nebo vedením a jejich potřebou vyhrát), je tento společný cíl u hráčů Y základem silné vnitřní motivace. A tato motivace vede k silné disciplíně (chci s týmem vyhrát – baví mě to, miluju to - chci se snažit, mít poctivý přístup, plnit úkoly a tvrdě na sobě pracovat). U hráčů X to dopadne obdobně. Společný cíl povede k disciplíně, která následně nastartuje vnitřní motivaci (chci s týmem vyhrát – musím se snažit, mít poctivý přístup a tvrdě na sobě pracovat – zlepšuju se, baví mě to, miluju to).

Pro trenéra je tak důležité najít u týmu cíl, se kterým se hráči budou moct společně identifikovat. Pokud se sami hráči rozhodnou např. pro boj o titul, leží pak na trenérovi obrovská zodpovědnost, aby jim vytvořil takové podmínky, aby ho mohli dosáhnout. Nesvazovat hráče blízké Y, nenechat nic šidit hráče blízké X. Tancovat na hraně a reagovat na signály z týmu. Respektovat cíl hráčů víc, než to čas od času budou dělat oni sami. Ukázat jim, že k němu vede vnitřní motivace stejně jako disciplína. A že jedno bez druhého nefunguje.