Tatran Střešovice » PLAYER | Rozhovor s Vendulou Beránkovou

VÍC NEŽ JEN FLORBAL

sobota 7.12.2019

PLAYER | Rozhovor s Vendulou Beránkovou

Již dnes startuje Mistrovství světa žen ve Švýcarsku. Proto Vám přinášíme rozhovor s jedinou tatranskou zástupkyní na tomto turnaji. Pro Vendulu Beránkovou je největší motivací její rodina, která se ji snaží doprovázet na všech zápasech.

Ze všeho nejdříve se nám prosím představ.

„Ahoj, jmenuju se Vendy Beránková, je mi 19 let a florbalu se věnuju již třináctým rokem. Studuju management ve sportu a letos mě čeká snad úspěšná maturita. Jiné koníčky krom florbalu asi nemám, občas se odreaguju u jiného sportu jako například tenis, ping pong nebo badminton. Dost času strávím posloucháním hudby a ráda se v pohodlí domova podívám na film.“

Jak jsi se dostala k florbalu? Jaké byly tvoje florbalové začátky?

„Když jsem chodila do první třídy na základní škole, vstoupil do třídy pán (trenér FC Bučis Teamu) a rozdával letáčky s náborem do týmu. Jako zázrakem se mi povedlo donést letáček až domů, kde jsem ho ukázala tátovi. Byla jsem celkem hyperaktivní dítě a nějaké tanečky, zpívání nebo keramika mě nějak nezajímaly. Tak jsme si s taťkou řekli, proč to nezkusit. Chodila jsem na kroužky ve školní tělocvičně a bavilo mě to. Postupem času mě přiřadili do týmu a už jsem chodila na pravidelné tréninky.“ 

Máš nějaké předzápasové rituály? 

„Žádné speciální rituály asi nemám. Tak samozřejmě, dojít si na záchod mezi rozcvičkou a posledním předzápasovým motivačním proslovem je základ! (Smích) Pak už jen pořádně dotáhnout a schovat tkaničky do sálovek, upravit dres, zkontrolovat, jestli mi nikde netrčí vlasy, poslední hluboký nádech a výdech a jde se do zápasu.“

Na dresu budeš nosit číslo 24. Proč právě tohle číslo? 

„To je pro mě dost rozčilující otázka (smích), protože mám na čísla dost smůlu. Už od mala jsem si vždycky přála mít číslo 10, ale bohužel mi tohle číslo není přáno. V Bučis Teamu jsem si ho vybojovala jen na část jedné sezóny. Platilo pravidlo, kdo je starší, vybírá první. Poté v nynějším Ivanti Tigers jsme u dorostenek a juniorek měly na výběr pouze z určitých čísel, kde 10 samozřejmě nebyla. V ženách mi 10 „ukradla“ Ivet Hyršlová a mně už vadilo, že nemám žádné stálé číslo. Proto jsem se zeptala taťky, s jakým číslem hrával on, když se v minulosti věnoval pozemnímu hokeji. Od té doby jsem považovala za mé číslo 15. Ale 10 stále byla, je a bude mým vysněným číslem, které se mi podařilo vybojovat až v ženské reprezentaci. Když jsem přestupovala do Tatranu, bylo číslo velký otazník, protože 10 má Kačka Seemanová a 15 má Mari Býčková. Nakonec vyhrálo číslo 24, které vyjadřuje výročí svatby mých rodičů a součet, pro mě, důležitého data.“

Máš nějaký svůj sportovní či osobní vzor?

„Osobní vzorem bych je asi nenazývala, ale vždycky jsem vzhlížela k mé aktuální spoluhráčce z Tatranu, Deny Billé a také k jedné z nejlepších hráček světa, Elišce Krupnové. Za mě, tyhle 2 hráčky posunuly český florbal neskutečně dopředu.“

 Jaký je tvůj nejoblíbenější trenér nebo člověk, který tě nejvíce motivuje či motivoval?

„Nejoblíbenějšího trenéra nebo trenérku nemám. Každý trenér, co mě kdy trénoval, mě naučil novým věcem a posunul dál. Za zmínku stojí můj úplně první trenér, Roman Buček, který mě perfektně naučil základy florbalu, bez kterých bych se neobešla a určitě to nedotáhla takhle daleko.  O motivaci mám jasno. Dělám to, co mě baví a naplňuje. Nemůžu si představit větší podporu než od mé rodiny, jezdí se mnou nebo sledují všechny mé zápasy. Pocit, který mám, když nastupuju na zápas, zazní česká hymna a já se podívám na tribunu, kde sedí velká část mé rodiny a cítím, jak jsou na mě pyšný, to je něco nepopsatelného.“

Jaký je tvůj největší týmový nebo osobní úspěch?

„Mám radost z každého úspěchu, z každé medaile, poháru nebo vyhraného zápasu. Ale své speciální místo v pokoji má bronzová medaile z juniorského mistrovství světa a zlatá medaile z mé poslední juniorské sezóny.“

Jak vidíš svoji budoucnost? 

„Budoucnost nechávám ještě hodně otevřenou. Chtěla bych, aby florbal byl pořád velkou součástí mého života a uvidíme, kam až mě zavede. Teď mám za cíl se pořádně připravit na blížící se MS, poté předvést co nejlepší výkony v extralize a pak úspěšně odmaturovat. Co bude dál ještě nechávám ve hvězdách.

 

Děkujeme za rozhovor a držíme palce na MS ve Švýcarsku.

 

 
Naši partneři